Hledám odpovědi
Jsem Matěj. Bývalý muzikant, projektový manažer a věčný hledač. Většinu života jsem strávil snahou přijít na to, jak se tenhle život vlastně „hraje“. Přečetl jsem víc knih o produktivitě, než je zdravé, abych nakonec zjistil, že odpovědi se neschovávají v kapitolách, ale v tom, co dělám každý den. Tady začala moje cesta od nekonečného hloubání k opravdovému žití.
Moje cesta: Jak jsem přestal čekat na zázrak ↓
Od hloubání k Žiju life
Právě z tohohle zjištění vzniklo Žiju.life. Došlo mi totiž, že smysl života se nehledá — ten se tvoří. Každý den a každým jedním rozhodnutím. Vytvářím tady prostor pro lidi, kteří už nechtějí žít podle cizích pravidel, ale podle vlastních hodnot a svědomí. Skrz praktické nástroje, inspiraci a lidský rozhovor ti pomůžu složit vlastní životní mozaiku. Protože právě v té každodennosti se skrývá život, který stojí za to prožít.
5 věcí, o které se opírám
Hravost
Skoro nic není tak vážné, aby se to nedalo brát s nadhledem. A je třeba si to občas připomenout.
Zvídavost
Moje obrana proti autopilotovi. Je to neustálá potřeba koukat pod kapotu věcem, které "prostě tak jsou", a zjišťovat, jak doopravdy fungují.
Upřímnost
Lhaní si do kapsy je hrozná dřina, která nikam nevede. I malé lži mívají velké náklady.
Otevřenost
Ochota přiznat, že věci mohou být jinak, než si zrovna myslím. Protože bez otevřené hlavy se ta hra na život nedá moc dobře hrát.
Radost
Když se někomu něco podaří, tak chci mít upřímnou radost. Je skvělé, co jsme jako lidi dokázali.
Moje cesta: Od úniku k přítomnosti
Od mala jsem si přál jediné — fungovat jako normální člověk. Jenže čím víc jsem se snažil, tím míň to šlo. Ostatní jako by věděli, co se životem dělat. Já ne. Ten pocit tam byl vždycky. Tiše, v pozadí, jako něco, co jsem si nechtěl přiznat.
Tak jsem zkoušel. Skládal jsem hudbu. Rozjížděl e-shopy. Organizoval festivaly. Četl jsem hory knížek, testoval frameworky a aplikace. Měnil jsem směr tolikrát, že jsem si začal připadat jako podvodník. A mezi tím vším jsem tajně doufal, že mě někdo zachrání. Že přijde moment, kdy si mě někdo všimne a rázem se všechno vyřeší. Chtěl jsem být speciální. Chtěl jsem, aby pro mě neplatila běžná pravidla.
Problém nebyl v tom, že jsem nevěděl, co chci. Problém byl, že jsem žil v budoucnu.
Nechtěl jsem vidět tu propast mezi tím, kde jsem, a tím, kde chci být. Ta mezera mě ochromovala. Místo abych udělal jeden malý krok, čekal jsem na zázrak, který mě přenese na druhou stranu. Nakonec mě to dovedlo na terapii. Ne z odvahy, ale proto, že jsem odkládal rozhodnutí tak dlouho, až se věci začaly sypat samy.
Moje terapeutka mi opakovala pořád to samé: „Tvůj život je mozaika. Máš skvělou představu, jak má vypadat. Teď ji musíš začít skládat. Den po dni.“
Strašně se mi to příčilo. Chtěl jsem zkratku. Chtěl jsem, aby to za mě vyřešil někdo jiný. Chtěl jsem to zabalit a najít si jinou terapeutku. Ale neudělal jsem to. Říkal jsem si, že už nemám co ztratit — všechny moje předchozí strategie stejně selhaly.
Tak jsem to zkusil. Ze začátku mi to přišlo nesmyslné. Přestat snít o „krásných zítřcích“ a začít se probírat každodenní realitou pro mě znamenalo připustit si tu šeď. Žádná velká vize. Jen dnešek. Pokračoval jsem v tom hlavně proto, abych jí dokázal, že to nefunguje.
A pak se stala zvláštní věc.
Právě ve chvíli, kdy jsem si tu propast připustil — kdy jsem se přestal tvářit, že neexistuje — jsem začal dělat největší pokroky. Ne proto, že bych našel lepší systém. Ale proto, že jsem konečně začal reálně něco dělat.
Postupně se to stalo mým normálem. Začal jsem dělat důležitá rozhodnutí včas a nenechával je vyhnít. Začal jsem věci dotahovat. Začal jsem být dochvilný — ne proto, že bych si hlídal hodinky, ale protože jsem začal dělat vědomá rozhodnutí o svém čase. Čím víc jsem se soustředil na to, co dělám právě teď, tím víc jsem ten život skutečně prožíval.
Celý život jsem utíkal před „normálností“. Ironií je, že právě přijetí obyčejného, každodenního života mi dalo víc než roky hledání výjimečnosti.
Tohle byl můj největší zlom. Pořád jsem na cestě, ale jedno vím jistě: Chci zkoumat, jak žít skutečně prožitý život. A předávat dál, co jsem zjistil.